Read the Bible

¹ Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.² Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.³ A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.⁴ Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.⁵ Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:⁶ Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

⁷ O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,⁸ By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:⁹ Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.¹³ Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.¹⁴ Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.¹⁵ Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

¹⁶ Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,¹⁷ Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.¹⁸ Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,¹⁹ Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.²⁰ Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.²¹ Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.²² Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.